Mao Ce-tung (1893-1976) Čínský politický vůdce a marxistický teoretik. Narodil se v Šao-šanu v provincii Chu-nan v rolnické rodině. Dostalo se mu nesoustavného, zčásti klasického a zčásti moderního vzdělání.
Sloužil jako voják v armádě provincie během revoluce z roku 1911, dále se vzdělával v Čchang-ša, hlavním městě provincie (kde na něj měl značný vliv jeho učitel, kantovec Jang Čang-i), posléze se přestěhoval do Pekingu, kde mu Li Ta-čao (vlivný intelektuál a radikál a raný proponent marxismu) zařídil místo v universitní knihovně. Po návratu do Čchang-ša byl Mao zaměstnán jako učitel a začal být politicky aktivní; spisy z této doby prozrazují vliv MARXE, ale také ruských anarchistů. Mao byl jedním z dvanácti zakládajících členů komunistické strany Číny; v té době se věnoval politické organizaci dÚlních dělníkÚ v An-jtianu. V letech 1921-25 hodně cestoval a pracoval pro komunistickou stranu. Během období spolupráce komunistÚ s Kuomintangem (Národní strana) se u Maa začal rozvíjet zájem o rolnickou otázku. Když se Kuomintang očistil od komunistů (1927), byl Mao' pověřen organizovat rolnické povstání v provinciích Chu-nan a Ťiang-si. Ve svých pracích z této doby ztotožňuje třídní boj rolnictva s bojem proletariátu a prohlašuje, že revoluční potenciál čínského rolnictva je větší, než je tomu u kterékoli jiné třídy.
Po neúspěchu rolnického povstání Podzimní úrody se v roce 1928 Mao se zbytky svých rolnických odvedenců stáhnu 1 do oblasti Ťing-kang-šan. Tak začala partyzánská rolnická etapa ve vývoji KS Číny. V jihovýchodní Číně zřídila strana řadu sověty řízených oblastí. Až do roku 1934 byla KS Číny ovládána v Rusku školenými kádry, kteří se snažili sledovat či interpretovat revoluční linii Kominterny té doby, jež nařizovala využít komunistických rolnických partyzánů k obsazení městských oblastí. Neúspěch této strategie a obklíčení sovětských oblastí armádami Kuomintangu přinutily KS Číny k "Dlouhému pochodu" na severozápad.
V lednu 1935 na schůzi v Chu-i byl Mao prosazen do role nezpochybnitelného vůdce KS Číny a tuto pozici zastával až do své smrti. Léta strávená na severozápadě v Jen-anu po roce 1937 byla pro Maa i pro stranu určující. Mao začal vážně studovat marxistickou filosofii a publikovat vlastní práce. ProstředIŮctvím "hnutí za nápravu stylu práce" si pojistil své neotřesitelné postavení v organizaci. Všichni potencionální konkurenti na vedoucí pozici byli přinuceni k sebekritice svého chování v minulosti a po všech členech strany se požadovalo, aby studovali Maova díla. Napsal také několik teoretických dělo partyzánské válce.
Naděje na prodloužení válečné spolupráce mezi Kuomingté.mgem a komunisty do mírových dob brzy pohasly a Mao se roku 1949 stal hlavou státu - nové lidové republiky (tuto funkci zastával až do roku 1958). Po období, kdy byli vzorem sovětští předchúdci, začal Mao provádět experimenty ve společenské i ekonomické organizaci, jež se zásadně vzdálily od předchozích marxistických modelů. Hnutí komun (1958) a Velký skok (1958-9) měly prostřednictvím morálních pohnutek a masového nadšení mobilizovat jediný zdroj, kterého měla Čína nadbytek pracující, k rychlému nucenému pochodu ke komunismu. Obojí skončilo fiaskem, Velký skok málem až katastrofou - rozloženým průmyslem a ohromným nedostatkem potravin. Mao byl přinucen vzdát se části svých pravomocí v řízení ekonomických a politických systémů. Jeho reakcí po počátečním období klidu byla odveta na ideologické . frontě. Protože jeho čím dál ostřejší a kritičtější komentáře nevyvolaly ve vedení KS Číny patřičné nadšení, rozhodl se je smést ze scény. V roce 1966 odstartoval Kulturní revoluci, ale po počátečních úspěších byl nucen se obrátit na armádu, aby násilím obnovila pořádek, protože země upadla do chaosu. Od té doby až do jeho smrti ovládala čínskou politiku nejistá koalice radikálů Kulturní revoluce, členů armády a rehabiliII tovaných vůdců státu a KS Číny. Po své smrti byl Mao sice nadále uctíván jako zakladatel režimu, ale jeho nástupci se stavěli stále kritičtěji k jeho pozdější roli a zastávali názor, že Kulturní revdluce byla absolutně negativní epizodou, a že radikální metody z let 1958-59 měly vážné nedostatky. Maův MARXISMUS je zvláštní směsicí stalinistické orthodoxie a novátorství. Jeho politické spisy ze čtyřicátých let odpovídají tomu, jak Kominterna interpretovala národní revoluci v neokoloniálním světě, a jeho první exkursy do filosofie přísně sledují svou sovětskou dialekticko- materialistickou předlohu. Byl jedním z prvních marxistÚ, kteří se vážně zabývali vojenskými otázkami, a jeho názor na partyzánskou válku inspiroval pozdější provozovatele této činnosti. V centru praktického zájmu KS Číny po roce 1928 však byla úspěšná organizace rolnictva. Takže Mao - i když opatrně prohlašoval (po svých počátečních nadšených projevech) proletariát (v zastoupení své strany) za hegemona boje - je v podstatě teoretikem rolnické revoluce. Zdlouhavá povaha zápasu KS Číny a zvláště pak zkušenosti z chunanského období vysvětlují mnohé z výstředností Maovy teorie. Aby KS získala podporu rolnického obyvatelstva v tom, co bylo v zásadě spíše národním než společenským zápasem, rozvinula "masovou linii", jejíž ozvěna zaznívá i v Maově pozdějším organizování masových bojÚ o přeměnu hospodářství a nápravu politického systému. Zkušenost "nápravy" v kampani probíhající v letech I 942-43 nepochybně ovlivnila Maův pozdější názor na správný zpÚsob, jak se vypořádat s těmi, kdo se dopustili chyb: "Aby byl pacient zachráněn, je třeba nemoc vyléčit" vyčerpávající sebekritikou.
Po roce 1958 a zejména po roce 1962 se do Maova marxismu dostal nový prvek. Byl stále kritičtější k prostředkÚm, jimiž se organizuje pochod k socialismu (byrokratické řízení, odměňování podle "buržoasního práva" a práce), a nabyl přesvědčení, že Čína udělala stejně chybný tah jako Sovětský svaz. Ve svých pracích, které se v období kulturní revoluce - přestože nebyly dosud oficiálně vydány - velice rozšířily, odmítl Stalinovu formulaci z roku 1936, že třídy (vyjma pozůstatků starého řádu) nemohou v socialismu existovat či vznikat. To podepřel novou interpretací universální a trvalé povahy marxistické dialektiky, která - takto chápánaplodí zápas a rozpory i v socialistickém období. Mao varoval před možností, že se vynoří nová buržoasie či privilegovaná třída z těch, kteří měli z přechodného období největší užitek. Nakonec nalezl ústředí této nové třídy v samotné KS Číny. Přestože šlo tímto způsobem dobře ospravedlnit očištění KS od většiny starých kádru, Mao ustoupil, když byl konfrontován (v podobě "Šanghajské komuny" zorganizované v roce 1967) s anarchistickými důsledky své nové teorie, a období po roce 1969 bylo ve znamení postupné rekonstrukce komunistického systému podle tradiční linie.
Je příznačné, že Mao neměl žádnou zkušenost ze studií v zahraničí a ani neznal cizí jazyky. Z těchto důvodů lze v jeho pracích vysledovat převládající čínské vlivy. Někteří interpreti v nich nacházejí podobnosti s neokonfucianismem, především v dÚrazu na roli správného uvědomění a vůle k revoluci, jiní poukazují na souvislosti, zjevné po roce 1949, s absolutistickými praktikami právním formalismem ovlivněného čínského císaře Čchin Š'chuanga (viz ČÍNSKÉ POLITICKÉ MYŠLENÍ). Není však žádných pochyb, že významný vliv na jeho myšlení, zvlášť během chunanského období, kdy mohl poprvé v překladech studovat rozsáhlý vzorek marxistického a sovětského kánonu, měl orthodoxní marxismus leninismus. JSC

odkazy
Ch'en, J. ed.: Mm) Paper~': Anthology and Bibliography. Londýn: Oxford University Press, 1970.
Mao Ce-tung: Selected Works, I-V. Peking: Foreign Languages Press, 1965-77.
literatura
Schram, S.: Mao n'e-tung. Hannondsworth: Penguin, ]969.
- ed.: Mm) Tse-tung Unrehearsed: Talks and Letters: 1956--71. Hannondsworth: Penguin, 1974.
Stur, J.8o: Continuing the Revolution: the Political Thought o! Mao. Princeton, NJ: Princeton University Press, 1979.